GAMEPLANET

Závodní simulace jsou silně okrajovým žánrem a jejich četnost vydání je značně „sezónní“. Ač se v mezidobí vždycky nějaké pokusy jiných vývojářů objeví, člověku se to ne vždy zamlouvá a musí si kolikrát vystačit i s třeba dva roky starým titulem. Pak to ale přijde - nový nástupce, nárazová bomba a náplň všech vašich očekávání. TOCA 3 se jako takový titul prokázala.

Podívejme se jí tedy na zoubek. Z nabídky závodních režimů nechybí tradiční simulace, ve které si podle gusta nasytíte závodnické choutky. Dále tu nalezneme kariéru profesionálního jezdce. Jednoduše si zvolíte jednu z mnoha kategorií, v ní pak projíždíte šampionáty a stoupáte v soutěžích, tedy se probudíte ve vlhkém snu každého závodního fanouška. Jako třetí a poslední režim tu máme světovou sérii, což je jakási třicetidvou-šampionátová všehochuť a průlet všemi možnými závodními kategoriemi. Navíc jednotlivé šampionáty nemusíte dokončovat na první pozici, stačí vám to podle zadané pozice či někdy jsou vám zadáni závodníci, před kterými se zase musíte umístit v tabulce.

Příběh se do závodních her moc nehodí motat, protože už od začátku musí být každému jasné, že půjde filmově o čistokrevné béčko či céčko. Vývojářům TOCY, Codemasters, to přeci jen nedalo a takovou neurčitou příběhovou linii v podobě renderovaných filmečků zahrnuli. Tedy o příběhu v pravém slova smyslu hovořit nemůžeme, nemá totiž hlavu ani patu. Jednou za čas se vám po závodě ukáže filmeček, kdy vás seřve podrážděný cizí závodník, a hlavně vás většinou závodů provede zkušený dědek závodník. Takže se dočkáte rad ve stylu mistra Yody jako: „Rychlost, kterou vjedeš do zatáčky, je stejně důležitá jako rychlost, kterou zatáčku opustíš!“

Jó, kdyby alespoň ty holky z filmečků vypadaly trochu více přirozeně, resp. trochu jako lidi. Nu, ale což, nechme „příběh“ stranou. K samotným závodům se dá říci jedno: čeká jich na vás spousty. Čísla hovoří něco přes 100 šampionátů, 70 aut v 35 kategoriích. Celkem síla, holt „Ultimate Racing Simulator“. Jen si představte tu rozličnost. Zajezdíte si v běžných šestiválcích, dále třeba v tahačích, buginách, GTčkách, přijde řada i na formule všech typů a v neposlední řadě zvládnete takové exotiky jako monster trucky, motokáry a všemožné offroady. Jak vidíte, TOCA se neomezuje na pouhé oválové závodění. Mluvíme-li o počtu drah, opět napočteme velké číslo. Okruhy jsou rozmístěny po celém světě podle svých reálných protějšků, od Nového Zélandu, po Istanbul, Nürnberg nebo třeba Masarykův okruh v Brně.

Velice byla před vydáním opěvována umělá inteligence ostatních závodníků, jak tedy ve výsledku dopadla? No, mohu říct, že jsem byl vskutku příjemně překvapen. Soupeři vám vítězství opravdu nedají zadarmo a do posledního projetí cílovou čarou vám bude téct pot po čele. Chovají se však celkem umírněně, nijak agresivně nepřejíždí a drží se pevně ve stopách, což je ovšem docela logické a více řidičské než takové to „needforspeeďácké“ kupředu přes potok, přes strom, přes zeď. Avšak při dorážení počítejte s tím, že často skončíte na trávníku. Protivníci též občas chybují, např. přepísknou rychlost v zatáčce a vjedou mimo dráhu, nicméně se to neuvidíte příliš hojně, ale jsou to přeci profi závodníci, nebo ne? Dokonce se mi zdálo, že počítač dokáže kopírovat můj styl jízdy. V jednom kole projela většina oponentů jednu záludnou zatáčku dosti pomalu, což mi pomohlo, abych pár z nich předjel. V kolech dalších se pak po mém stylu pokoušeli zvládnout zatáčku při vyšší rychlosti. Třeba se mi to jen zdálo, třeba jsem nebyl tak daleko od pravdy, kdoví. Každopádně protivníci se předvedli na dost vysoké úrovni, ač pořád se chovají dosti „uměle“. Prostě jsem v jejich řízení neznamenal nějaký cit, soutěživost či touhu po výhře, leč vás při závodech dosti dusí.

Co se týče samotných závodů, označil bych je za středně těžké. Nepředstavují úplný hardcore a nepřináší úplnou pohodičku, kdy si profrčíte každou zatáčku plnou rychlostí. Jedná se o takový kompromis mezi arkádou a simulací. Stačí chybka v jízdě a ztrácíte pozici, na druhou stranu se nemusíte prokousávat složitou statistikou a nastavením. To neznamená, že hra neobsahuje telemetrické nastavení vozu. Ti, co mají zájem, si vůz před každým závodem mohou vyštelovat podle svých představ.

Ježdění samotnému nemám co vytknout, vypadá vskutku reálně. Možná akorát u těch exotičtějších, převážně crossových závodů mi chování auta nepřišlo zrovna košer. Již z prvního dílu série TOCA Touring Cars si pamatuji vynikající destrukční model. Tato tradice se zachovala. Jednak jsem si užil neviditelné škody viditelně ovlivňující jízdu (tlumiče, motor či převodovky), jednak viditelné neovlivňující jízdu (pochroumání karosérie) a viditelné ovlivňující jízdu (praskání pneumatik, odpadávání kol apod.). Demolovat se dá doopravdy vše do té doby, než se vám automobil nechce hnout dál, poté se závod ukončí.

Vrcholu se to dotýká i technické zpracování. Hru sice spustíte i na slabší sestavě, ale platí čím silnější komp, tím více detailů. Nádherné modely aut, pěkný asfalt (žádný blýskavý hnus od EA) a spousty drobností, kupříkladu svist vzduchu při dorážení na jiné vozidlo. Jediné, co trochu na detailech strádá, je prostředí. Zvláště diváci působí odpudivě. Takové jsme naposledy viděli ve sportovních hrách řady 2001.

V multiplayeru se kromě klasických síťových her nachází i často opomíjený split-screen, což zajisté potěší. Český překlad je kompletní, vyjma dabingu. Z něj mě pobavil úvodní ošemetný překlad upozornění „Herní zážitek se během online hry může měnit!“ a pak jsem narazil na pár drobností, které se snad vyskytly jen v review verzi (např. „vyrhajte závod“). Teď to trochu shrňme. Nová TOCA opravdu nezklamala. Kdo chce zábavu na spousty hodin, licencované vozy a tratě, závodění všeho druhu s mnoha třešničkami navíc, inteligentní protivníky, solidní grafické zpracování a vhodný kompromis mezi arkádou a simulací, nechť se plně oddá. TOCA 3 totiž čeká a všechny tyto smyslnosti mu nabízí.

Tento produkt poskytla k testování společnost CD Projekt Czech, s.r.o.