GAMEPLANET

Rybka se proháněla malým akvárkem a občas se zastavila a koukala na mě přes celkem hrubé sklo. Seděla jsem u svého notebooku a v interně zabudovaných sluchátkách jsem poslouchala různou hudbu. Vlastně ani nevím, co jsem na tom notebooku měla dělat. Nepřítomně jsem prohlížela nové zprávy, dělala si různé oční testy a četla si novinky ohledně turnajů v Battle Endu. Je to víc než souboj... je to místo emocí a zároveň místo, kde emoce nejsou. Patřím do klanu jménem „Hunters of Blood“. Volně přeloženo: „Lovci krve“... Vypla jsem si hudbu a lehla jsem si na lůžko. Přemýšlela jsem zrovna nad libou vůní, která se pokojem nesla, když nade mnou přejel laserový chirurg a odstranil mi má sluchátka z ucha. Sedla jsem si zpátky na židli a trochu zamyšleně a tupě jsem zírala na digitální události. Podívala jsem se na hodiny, i když jsem věděla, že tam bude čas, který mě moc nepotěší. 0:24 středoevropského času... nic moc čas. Na tmu už jsem si zvykla tak jako na opačný extrém, čím je velmi ostré světlo z umělých osvětlení. Vstala jsem ze židle a přišla ke skleněnému oknu. SKLENĚNÉMU bez žádných karbonových vláken, bez pružného plastu... průstřelné... Když jsem tak za tím oknem stála, připadala jsem si tak zranitelná. Viděla jsem to ve filmech, co se stane, když normal sklem prolétne střela... Cítila jsem se tak křehká.... ale zároveň mě těšilo, že nikdo by neviděl, že za tím oknem stojím, protože opar, držící se nad zemí už několik stovek let, zakrýval vše... a s oblaky prachu jsem se stávala z 10tého patra neviditelnou. I když bylo 22.10. a zima ještě zdaleka nezačala, teploty šly k nule, ač sníh zdaleka nebyl. Pouliční lampy a reflektory propichovaly noční atmosféru svým světlem a celá obloha byla ozářena oranžově, kam jen oko dohlédlo... Byl to pohodový život. Bavil mě. Co bych dala za to, aby mi v té osudné noci nezazvonil beeper. Ještě chvíli jsem ho nechala zvonit a koukala jsem se z okna, ale nepříjemný pronikavý zvuk mě stejně donutil, abych zmáčkla to tlačítko a přede mnou se na obrazovce objevila tvář mi dobře známa: „Zdravím, snad vás nebudím, Pharah“... byla to generální ředitelka Battle Endu, programátorka a organizátorka klanů, ‚Cher‘. Co ta po mě chce? Nikdy předtím jsem ji neviděla, jen na obrázcích a už vůbec s ní nemluvila...
„Ne, to je v pořádku. Smím vědět, jaký je důvod toho, že jste se mi ozvala?“
„Ano, byla jste odvelena z Hunters of Blood...“
„COŽE???!!“ neudržela jsem se a neskrývala své emoce. „....počkejte, počkejte, klid... Podle vašich statistik se nehodíte na bojovníka třetí třídy. Členové z Hunters of Blood s tímto souhlasí a zároveň vám přejí mnoho zdaru. Dáváme vám možnost založit klan, nebo bojovat o velitelství už existujícího klanu s leaderem.“ Zůstala jsem jen zaraženě stát před obrazovkou, ale vzpamatovala jsem se celkem rychle...
„Ach, ano, děkuji," nemohla jsem v sobě skrýt radost, která mě jímala a vzrušení plápolalo z mých očí jako oheň hořícího domu. „Skvělé. Budeme vás čekat. Dock 5. Přijeďte, kdy chcete, ale doporučuji co nejdřív.“
„Dobře, těším se. Nashledanou.“
//beeeep//

Z této zprávy jsem byla absolutně vedle... Ještě nikdy nebyla do postu Leadera dosazena žena. Rozhodla jsem se vyrazit hned, i když byla noc. Snad mě nechají u sebe prospat. Protože Battle End se hrál na speciální základně, kde taky byly arény a vlastně vše, pro ty, kteří nemají vesmírnou loď nebo nemajetné, byla hra nedosažitelná. Jistě, na základnu jezdila pravidelná linka, ale ve špatné časy a vždy byla úplně plná. V tu chvíli jsem začala přemýšlet, proč vlastně vybudovali základnu tak daleko od Země. Je sice pravda, že Země už není dávno centrem všeho a už tu ani nežije tolik obyvatel jako kdysi. Jen 15 miliard. Ale přesto. Teď, když budu Leader, to budu mít těžké. Sbalila jsem si věci a začala doplňovat palivo na cestu jako každý týden... Jen teď to bude jiné... Nejedu na obyčejný turnaj... Jedu za samotnou komisí hry...

Moje spolubydlička se na mne dívala zvláštním pohledem. Přejížděla si mě od hlavy k patě.

„Kam jedeš, Pharah?“

Čekala jsem tuto otázku. Jako každý týden i tentokrát se zeptala, kam jedu. Byla to už taková rutina, ale až teď jsem si všimla, jak je to uklidňující ale zároveň deprimující. Něco co se opakuje dokola, co vlastně chci, aby to pokračovalo, nebo skončilo?

„Do Sigmy 13.“

A znovu ten její vyčítavý pohled. Nastupovala jsem už do lodi, když náhle řekla něco, co jsem nečekala a možná ani co jsem nechtěla slyšet: „Zase? Mám o tebe velkou starost. Hned vedle je Lambda 13.“
Zastavila jsem se ve dveřích. Neotočila jsem se, ale jak mě viděla, jak mě to zarazilo, uvědomila si to co i já - naše rutina byla prolomena. Nikdy jsme o sebe neměli starost, vždy byla flegmatická k tomu, že hraji Battle End, ale teď ne, nebyla. To jsme nechtěli ani jedna... Stala se změna a někdo se změn bojí... Já se jich bojím...

"Battle End Dock / prijem"
"Battle End Docku / potrebuju pristupove kody do docku 5"
"BED / zamitnuto"
"BEDu / opakovani pozadavku"
"BED / zamitnuto, udejte totoznost"
"BEDu / ID 616721, Pharah Tearova"
"BED / overuji..."
"BED / ..."
"BED / ..."
"BED / totoznost nepotvrzena, sdelte duvod docku"
"BEDu / prijeti komisi a projednani z funkce bojovnika 3ti tridy do funkce Leadera"
"BED / zamitnuto"
"BEDu / opakovani pozadavku"
"BED / zamitnuto, udejte totoznost"

„ZATRACENÝ KRÁM!!!“ už jsem se neudržela a uštědřila hlavnímu panelu ránu pěstí. Plastové a kovové částečky se rozprskly po kabině. I při uměle vyvolané gravitaci se plast vznášel při zemi. Holografičtí roboti začali hned spravovat díru (vyvolanou mou pěstí) laserem. Uklidnila jsem se a rozhodla se, že to zkusím znova. Prošla jsem se po kabině a hleděla z okna. Zářily na mě příjemně zelená, modrá a červená světla ze základny....

"BEDu / zadost o informaci"
"BED / pri neidentifikaci povolene informace 3tiho radu"

V hlavě se mi začal pomalu rodit plán a zároveň jsem pomalu začala chápat mechanismus umělé inteligence, s kterým jsem se rozčilovala přílet co přílet.

"BEDu / na ktere casti lodi je solarni panel UI?"
"BED / cekejte prosim..."
"BED / ..."
"BED / tato informace nebyla nalezena v databazi, prejete si ji pridat?"
"BEDu / ano, vsem"
"BED / udejte misto, pribliznou teplotu a stupen napajeni"
"BEDu / souradnice 146 na 298, C / 120°C / neznamy"
"BED / overuji..."
"BED / informace prijata a pridana do databaze"
"BEDu / na ktere casti lodi je solarni panel UI?"
"BED / cekejte prosim..."
"BED / ..."
"BED / souradnice 146 na 298, C, predpokladana teplota 120°C, nynejsi teplota 5000°C, napajeni - nezname"

Skvělé...

"BEDu / odpojeni"
"BED / preju hezky den"
"BED / odpojen"

Byla jsem na sebe hrdá. Zástupci Battle Endu jsou skálopevně přesvědčeni, že žádné potíže s BEDem nejsou. Ale já vím, že jsou. Znepříjemňuje mi život kdykoliv ho potkám. Mohla jsem kvůli němu už několikrát umřít. Problém je, že řídí i samotnou hru a mám z něho celkem strach. Zadala jsem UI informace, které ale nejsou vůbec pravdivé. Ve skutečnosti jsem mu zadala souřadnice blízké hvězdy, resp. oblast blízko hvězdě. A téměř nikdo neumí určovat souřadnice. Já jsem se to učila odmala. Můj děda mě to učil, pamatoval si to ještě ze školy, kdy se určování souřadnic učilo ve školách. Teď se to neučí pro bezpečnost. Byly s tím velké problémy v občanské válce před 100 lety...

Zapla jsem beeper a zadala vyhledávat poslední hovor. Na stejné číslo jsem vyzvala požadavek o zvednutí a hovor. Chvíli jsem čekala, až se mi konečně objevila Cher. Zdála se mi dost udýchaná a rozcuchaná, prohlídla jsem si ji trochu z větší blízky a měla rozmazanou rtěnku. Dál jsem si ji neodvažovala zkoumat. Usmála se na mě neupřímným úsměvem.
„Co potřebuješ, Pharah?“
„BED vám zlobí, nechce mě pustit!“
„Ach, nečekali jsme vás tak brzo...“
„Omlouvám se za vyrušení.“
„Jistě, přístupový kód je 3081.“
„Děkuji, u koho se mám hlásit?“
„U Gnouera. Bude vás čekat.“
„Děkuji, nashledanou.“
„Nemáte zač.“
//beep//

Vyšla jsem z lodi do velkého docku, který byl tak ze 2/3tin plný nákladními, ale i osobními letadly. Opravdu na mě čekal Gnouer a kýval na mě hlavou. Jeho pohled... Nezapomenu na něj. Kdyby pohled svlékal, neměla bych na sobě už vůbec nic. Ale nic neříkal. Vedl mě mlčky do výcvikové kabiny. Sedla jsem si na holografickou židli a Gnouer zavřel za sebou zvukotěsné dveře.
„Abyste mohla být clan Leaderem, musíme vám nahrát do mozkového štěpu data o způsobu vedení lidí, o jejich myšlení a zkušenosti jak jednat v krizových situacích," jeho hlas byl vskutku uklidňující, ale zároveň to, jak byl krásný, mě trochu znepokojovalo...
„Ano, jistě, jsem s tím obeznámena.“
„Prosím, podepište tento formulář. A potřebujeme vaše otisky prstů na ruce i na noze, vzorek DNA, zvukovou stopu vašeho hlasu a no, vy víte co. Máme tu na to specializovaného gynekologa, takže se nemusíte ničeho obávat," při těchto slovech mě přešla do všeho chuť, ale co jsem měla dělat. „Jistě,“ přišlo mi ale trochu divné, proč jsme v normálním lůžkovém pokoji a navíc zvukotěsném. No, ale nechala jsem to být. Jinak celý zbytek dne jsem procházela těmito procedurami. Na večer jsem se ještě sešla s Gnouerem a řekl mi, že půjdu nejprve do kvalifikace, abych prokázala své vítězství... Sedla jsem si uvolněně do křesla a do mozku mi zapíchal jehlice s daty. Prý to potrvá celou noc, takže jsem asi po 30 minutách šťastně usla... Vzbudila mě až nesnesitelná bolest uvnitř mozku. Celá hlava jako by se vztekala a vedla boj uvnitř. Jako kdyby se dvě složky hádaly a vedly u toho souboj... Vykolébala jsem se z lůžka a mnula si oči. V zrcadle jsem viděla jen trošku. Viděla jsem svou zdrcenou tvář a v ní jsem cítila nejistotu, strach. Kdybych si měla vybrat, mnohem raději bych chtěla být doma a nic nedělat, poslouchat žvásty spolubydličky, ale tady jsem sama a nikdo mi nepomůže. Bude to na mně.... Do kajuty vstoupila Cher. Prohlížela jsem si ji, ale vypadala jinak než na plakátech, co jsou všude kolem. Pak jsem na ni zaostřila trochu víc a rázem jsem věděla, čím to je. Neměla na sobě žádnou rtěnku, make-up, prostě nic...
„Dobré ránko, Pharah,“ zdála se mi tak odporná...
„Jak jste se vyspala?“ hnusná...
„Doufám, že dobře, čeká vás toho dneska hodně“ blee...
„Bolí mě moc hlava,“ řekla jsem.
„To přejde.“
„Co mě dneska čeká za souboj?“
„Vy proti invazním příšerám... Začínáte za chvíli,“ podívala jsem se na hodinky a ukazovaly čas, který mě překvapil: 4:10 ...

„Cože? Dyť zápasy se v takový čas už nehrají. Hrací doba je mezi 16:00 a 4:00.“
„Ano, ale takovéto zápasy nesmí zatěžovat server při normálních turnajích. Proto budete mít na hru daleko větší předpoklady,“ ach, co bych za to dala být teď doma a nevstávat v tuto vražednou hodinu...

Přišla jsem do arény sama, nechala jsem si otevřené dveře se zasunutým bezpečnostním klíčem. Posbírala jsem si pár věcí, které by mohly překážet pod nohama, jako použité baterie na armor atd. Když jsem to všechno měla, odešla jsem na hlavní řídící můstek. Tam už na mne čekali Cher, Gnouer a jejich spolupracovníci. Ale abych řekla pravdu, ještě nikdy jsem je neviděla. Podala jsem si se všemi ruce a poslouchala jejich žvanění. Když už jsem neměla žádné dotazy, šla jsem s programátorem do imunizační komory. Sedla do křesla a holografické přístroje mi na těle udělaly oblek. Krásný. Milovala jsem ho. Vypadal, jako by ho Kleopatra včera sundala. Ještě nade mnou přejel holografický scanner a laser mi do mozkového chipu přepsal údaje a imunizoval mé tělo před poškozením, takže jsem byla vlastně v tuhle chvíli nesmrtelná pro útoky Battle Endovských zbraní. Když byl celý proces imunizace dokončen, kterým procházely denně tisíce lidí před každým zápasem a kterým jsem už prošla nesčetněkrát, vyšla jsem do arény. Bylo tam pusto... Arénou se rozlehl hlas: „Minutu do první invaze!“
Schovala jsem se za kopečkem a nastavila na ruce svůj majáček na vyhledávání příšer. Viděla jsem dvě. Šly spolu vedle sebe, takže jsem jim tam hodila na uvítanou granát. Ozvala se ukrutná detonace a do klína mi přiletěl kus hlavy nestvůry. Bléééé! Pak jsem Sniperkou oddělala ještě pár příšer dětinsky lehkých, ale po chvíli jsem si uvědomila, že přilézají stále dokola a stále jich bylo více... Poslala jsem mobilním beeperem zprávu Cher, nebo komusi prostě rozhodčím, aby mi to vysvětlili, ale nikdo neodpověděl... Řvaní do hluchého mikrofonu jsem brzy vzdala... Utíkala jsem arénou jako splašená a raketometem jsem odstřelovala příšery na všechny strany a to nejednou se hezky rozplácly na zeď. Celkem se mi dařilo, ale vyskytl se jeden problém. Docházely mi náboje. Rozběhla jsem se z posledních sil, které jsem po ránu měla, ke stanovišti s náboji, ale když jsem tam celá udýchaná doběhla s příšerami v patách, byly pryč... Žádné tam nebyly. Žádné náboje, náhradní zbraně, lékárničky... nic! Mou mysl popadl pocit beznaděje. Letmo jsem mrkla na ruku na radar, kde jsou příšery, ale ani jsem to nemusela, protože jsem je viděla všude. Nepřemýšlela jsem a rozběhla se k nejbližšímu průlezu ven z kovové stavby, která mohla připomínat vesmírnou loď. Běžela jsem, jak nejrychleji jsem uměla. Otočila jsem se dozadu za příšerami, abych zjistila, jak daleko jsou ode mne, ale zastavila jsem se. Zastavila mě bolest, která projela celým mým tělem jako blesk z čistého nebe. Byla tak nečekaná, že jsem v prvních chvílích nevěděla, co se děje a nemohla ji ani pořádně vnímat. Dýchala jsem hluboce, ale kyslík nepřicházel a pomalu jsem otáčela hlavu před sebe. Můj zrak společně s mozkem si to nechtěli připustit. Zatracený zelený mutant s nohama jak od obra a silou lva. Byl tak o hlavu větší než já, ale i tak jsem se mu upřeně dívala do očí. Ta hromada softwarových sraček si toho taky všimla a zaujatě si mě prohlížela a z klů vybíhajících z dolní čelisti mu kapaly sliny. Lapala jsem po dechu... Ne, nešlo to. Z pusy mi vytékala krev. Cítila jsem ji, jak je teplá a jak mi ji krk žene vzhůru. Nenašla jsem odvahu podívat se dolů, až do té doby, kdy sebou mutant trhl a jeho oči se změnily z modrých na černé. V tu chvíli jsem ucítila další bolest, která mě odpoutala od jeho očí, od toho pekla, ale to jsem netušila, co spatřím. Točila se mi hlava, ale na to jsem byla zvyklá a vnímala jsem až moc dobře, co se děje. Hekala jsem se zavřenýma očima a sklopenou hlavou... Otevřela jsem je až po chvíli. Byl to nejhorší pohled, jaký jsem kdy zažila. Do mého břicha byly zabořené dvě ostré břitvy s vroubky vzdálenýma od sebe tak tři centimetry. Měl je upevněné na ruce jako Predátor. Sledovala jsem je s otevřenou pusou, jak mi po nich stékala krev a jak se pomalu bořily stále více do mě. Začala jsem řvát a plakat.... Krev mi vytékala z pusy na jeho ruce a jejich pramínky se stékaly společně s krví z mého břicha do jednoho... Mutant si to užíval, jak mohl... Odhodil zbraň a svou druhou rukou mě začal hladit po vlasech... Zdála se mi to jako nekonečná chvíle a chtěla jsem na něho zařvat, ať už to semnou skončí, ale nemohla jsem nic... Svíjela jsem se v bolesti s tváři umučenou a pokrytou krví se slzami... Divila jsem se sama, že jsem ještě byla schopna rozpoznat hlas, který na mě promluvil. Byla to Cher. Zatracená čubka Cher.
„Pharah, neber si to osobně. Ale věř mi, umřeš pro dobrou věc,“ moje tělo ochablo a ztrácelo chuť bojovat o přežití...
„Pharah, já vím, že mě ještě vnímáš. Tvé životní funkce jsou ještě dobré. A sluch je jedna z nejjednodušších funkcích, ale chápu kdybys už mi neodpověděla,“ ach, z mých očí valily proudy slz. Mutant ze mě vytrhl čepele. Skládala jsem se pomalu na zem a bohužel musela vnímat, co Cher říká: „Pharah, chtěla jsem Ti to jen trochu objasnit než umřeš. Ať z toho nemáš v pekle problémy, chachachaaa."
Vůbec jsem nechápala, čemu se ta kráva směje, ale to je jen další důkaz debility lidí...
„...heh, no ale to je fuk. Já bych se ráda představila. Mé jméno je Alice Winter. Vaši loď jsme prozkoumali do mrtě a upravili čísla a přístroje, abyste, ať jste chtěla nebo ne, nás kontaktovala. Tu látku, co jste dostala ten první den... Nebylo to nic jiného než imunizátor proti imunizátoru. My totiž bojujeme za konec těchto vražedných her. A pokud se tisk a vláda dozví, že v Aréně umřela dívka. Bude tato i ostatní stanice s tímto druhem turnajů zavřeny. A my tomu věříme a uděláme pro to vše. Opravdu Pharah, nebylo v tom nic osobního... Sbohem. A neboj, všechny důkazy proti nám jsme zničili.“
Nevnímala jsem už nic. Ležela jsem na zemi a byla už téměř mrtvá. Přistoupil ke mně další mutant a klekl si nade mne. I s tím polovičním vnímáním bych řekla, že byl hodně podobný člověku... A to muži velice krásnému a jemnému. Vzal mě za ruku a chvíli ji svíral, druhou mě pohladil po tváři a políbil mě na mé krví zubožené rty. Pak pomalu vstal, vzal si do ruky druhou základní zbraň a z ní jsem sledovala kulku, která letěla k mým očím, až byla tak blízko, že jsem tak už nedokázala zašilhat....

Space News:
Skandál Battle Endu!
--------------------
V tomto pověstném boji zemřela dívka - 25tiletá Pharah Tearová! Vláda rozhodla všechny základny s Battle Endem odstřelit a vyhledat ilegální kopie a základny neregistrované. Zátah na tyto základny proběhne ve středu Zemského času. Správci B.E. se brání, že něco takového je nemožné, ale smrt dívky nepopírají, i když, jak připouští, nechápou, jak se to mohlo stát. Více v živém vysílání ze Země v 18:00...

Život je povznášející a nádherné divadlo. Líbí se mi. Ale kdybych věděl, že mám za 3 hodiny zemřít, vyvolalo by to ve mně velmi malý dojem. Přemýšlel bych, jak nejlépe využít těch tří hodin. Potom bych poskládal své papíry a klidně bych si lehl a umřel.
Albert Einstein