GAMEPLANET

Asi by nebyl problém vypozorovat v našich oblíbených SF televizních seriálech, filmech či knížkách několik společných rysů, které všechna tato dílka vzájemně přibližují a vytvářejí onen nepopsatelný pocit zadostiučinění, pro který se vlastně do víru oné řady fantastických cizích světů pouštíme. Takovou spojnicí může být vyhlídka na lepší zítřky, jednota planety Země, báječná technologie a mnoho a mnoho dalších věcí. Ovšem já jsem si všiml ještě dalšího sjednocujícího prvku...

Tímto „mým“ středobodem všech vědeckofantastických epopejí let minulých i současných budiž hodný, leč nechápavý a někdy až přihlouplý jedince odlišného druhu – řekněme tedy v mnoha případech jednoduše mimozemšťan. Je zajímavé, jak (aniž by to sami tvůrci možná i tušili) lidstvo často do svých vizí vlastní budoucí společnosti vkládá druh či přímo bytosti, jež jsou mnohdy výrazně vyspělejšími, k našemu druhu však velmi laskavými, ale zároveň mají působit i trochu komicky – tedy jako cíl naší (pře)výchovy.

Řekl bych, že to mnohé vypovídá právě o nás samých. Rádi jsme v bezpečí pod ochranou rukou někoho spolehlivého, ovšem v takovém jedinci vždy spatřujeme jakéhosi potencionálního “narušitele“, který se chtě nechtě musí přizpůsobit našim zvyklostem a potřebám. Právě proto se možná autoři naší zaslíbené literatury až příliš často uchylují k tomu, že podobný subjekt vykreslují spíše jako poněkud připitomělý či ne zcela vždy schopný užít svých mimořádných vlastností.

A jelikož nerad mluvím jen tak do větru, hned si uvedeme několik konkrétních příkladů se stručnou charakteristickou. Universem zaslíbeným pro komické situace vyvolávající bytosti budiž praotec všech dnešních televizních science-fiction – seriál Star Trek. Už Originální série nám jasně dokázala, že přítomnost cizí entity v posádce lodi může mít velmi zpestřující charakter. Ostatně, kdo by se také odvážil pochybovat o potenciálu samotného pana Spocka, že? Prototypu všech podobných individuí! V tomto případě byla jasnou trefou do černého konfrontace s „totálně lidským“ doktorem Leonardem McCoyem. No vida a na celou řadu humorných či přinejmenším úsměvných situací máme zaděláno.

V Nové generaci pak tehdejší tvůrci seriálu ještě přitvrdili s magickou postavou pana Data. Zde se naopak sázelo na takřka dětskou stupiditu v kombinaci s výchovnými výstupy skoro celé posádky. Ať už se do androidovi edukace zapojil věrný přítel Geordy LaForge, vševědoucí Guinan, poradkyně Troi či strýcovský kapitán Jean-Luc Picard, o dobrou zábavu nikdy nebyla nouze. Zde navíc celou situaci gradovala robotova touha státi se člověkem, jež byla věrohodnou záminkou pro většinu komických vložek celé dlouhé série a též filmů.

Pokud se podíváme na Deep Space Nine, můžeme u Star Treku poprvé zřít jakýsi ústup od původního a mnou nastíněného modelu takovéto osoby. Postava konstábla Oda by totiž bez problémů vyhovovala většině dříve uvedených charakterových vlastností, ale s tou podstatnou výjimkou, že jen málokdy byla závdavkem pro nějaký ten smích – ba právě naopak. Její trochu dramaticky-tragický osud měla v tomto případě vyvažovat dvojice poněkud imbecilních Ferengů v čele s barmanem Quarkem, vždy ochotným se podílet na nějaké té nedotažené a fiaskem končící lumpárně.

Definitivní odklon od zavedeného formátu pak představovala série Voyager, jež absolutně postrádala tento vždy vítaný prvek, který byl rozmělněn hned do několika beztvarých charakterů. Namísto klasického roztomiloučkého E.T. jsme se mohli dlouho dívat jen na příšerně pedantského a k nevydržení nudného Tuvoka, nechápavého Harryho Kima či génia kuchyně – pana Neelixe. Celou situaci však nakonec ještě bravurně zachránila až později zkompletovaná dvojice Holodoktora a borgského odpadlíka – Sedmé z devíti. To byla teprve ta správná cesta.

K seriálu Enterprise se zatím není tolik možno vyjádřit, jelikož charakter T´Pol je dle mého soudu stále ve vývoji, ale v současné podobě má s hodným nechápavým mimozemšťanem jen máloco společného. Naopak řada jiných televizních seriálů či filmů podobným „úpadkem“ ani zdaleka netrpí. Co třeba taková Hvězdná brána (alias StarGate) se svým pomoci vždy ochotným Jaffou Teal´cem? Či o něco starší SeaQuest (u nás „Strážce moře) a jeho žilnatý dvoumetrový hromotluk, který tahá rozumy z pubertálního příživníka!

Ostatně, jisté spřízněné prvky můžeme vypozorovat i v Andromedě, Červeném trpaslíkovi, Babylonu 5 i sáze Star Wars. Zde však už dochází k poměrně evidentnímu rozštěpení původně standardizovaného charakteru. Snad ještě takový C-3PO či Žvejkal se může bez obav plně „honosit“ mou krkolomnou definicí, ale tím to asi tak končí. Naopak, já sám nepochybuji o tom, že i vy si jistě vybavíte celou řadu dalších postav, na které jsem si buď zrovna nevzpomněl či je ani neznám.

To základní ale zůstává – skutečnost, že bez dobrého, mocného, byť trochu zvláštního „emzáka“ to není to pravé ořechové, protože se začíná pomalu vytrácet humor! A ten dle mého, dámy a pánové, do vědeckofantastických příběhů patří stejně neodmyslitelně jako vesmírné koráby, cizí světy či různobarevné paprskomety.