GAMEPLANET

Prostě proto, že realita mi nedovolí vydechnout, v životě je prostě příliš mnoho problémů, jako je škola nebo rodina. To, co psycholog nazve pevným zázemím, zpravidla člověka donutí k výbuchu. A co v takovou chvíli vyhledá? Něco, na čem se může odreagovat, kde si vybít vztek.

Jistě, nemusí to být počítačové hry. Někdo si jde zaběhat, někdo si bouchne do boxovacího pytle, někdo si zařve a vše se zdá být v pořádku. Ale když se emoce hromadí, každý si najde nějaký ten koutek, kde je sám se svými myšlenkami, kde ho nic neruší. Stále více lidí pak asi zareaguje stejně jako já. Sednou k počítači a vybudují si vlastní fungující svět v nějaké strategii, vypracují osobnost i svaly v RPG a žije v jiném světě, anebo si prostě sedne k nějaké střílečce a vyřídí si to s tím kdo ho štve alespoň takhle, když už mu to nemůže vrátit ve skutečnosti.

Osobně se mi nejvíce zamlouvají v tomto ohledu RPG. Mají v sobě totiž všechno. Odreagování, vývin i boj. A že není snadné žít v tomhle světě, to mi asi také všichni dosvědčí. Snad proto se první věcí, kterou udělám po příchodu ze školy, stává stále častěji zapnutí počítače. Stisknutím tlačítka se vždy otevře kouzelný svět, který mi v danou chvíli dá přesně to, co potřebuji, ať už je to klid, anebo možnost se pomstít.

Jako příklad bych mohla uvést Gothic. Pravda, je to starší hra, ale to vůbec nevadí. Dodnes vzpomínám na ten okamžik, když jsem ho zapnula poprvé. Byla jsem vržena do světa ve válce, do světa, kde si vše žilo vlastním životem. V lese zpívali ptáci, běhali vlci i různé nestvůry, v osadách žili, jedli i spali obyvatelé kolonie. Svým přátelům i rodině jsem v té době buď lezla na nervy věčným opěvováním toho světa, anebo naopak svou trvalou duševní nepřítomností. Řečeno hezky česky… prostě jsem se těšila až zase zapnu svůj komp a bude tam moje postava. Když se něco nepovede, stačí load, a můžu úkol začít znovu. Stejná historie se opakovala s Baldur´s Gate. Tam jsem se mohla rozhodovat úplně svobodně, děj plynul tak nějak i beze mě. Nechat starého přítele upálit, nebo ho zachránit… O co snazší je rozhodnout se a vědět, že se to dá napravit, že následky nejsou trvalé. O co snazší je se rozhodnout ve světě, který se nepomstí.

Ano, často se stává, že strávíme u počítače tolik času, až se naši blízcí chytají za hlavu a se slovy „Vždyť z toho zblbneš!“ se nás snaží odtáhnout od monitoru. Ale pak někdy nastane zlom a oni uchváceně začnou pozorovat prostředí a poslouchat hudbu, sledují vytváření map a piplání se s detaily… a pak netrvá dlouho, a zařídí se podle hesla - když je nepřemůžeš, přidej se k nim. Potom můžeme jen sledovat, jak se ti, co nás vždy vyháněli, sami zakousli do her a nejsou ochotni se jich vzdát. A to je dobře. V čem jiném je můžeme beztrestně porazit?