GAMEPLANET

Možná to není tak úplně „profesionální“, ale je správné přiznat, že jsem k titulu Geist přistupoval zpočátku s jistým znatelným despektem. Akční hry a střílečky zejména nemají na konzolích od Nintenda až na čestné výjimky zrovna na růžích ustláno. Přesto, když už se nějaká čas od času objeví, čert vím, čím to je, ale většinou se jedná o docela solidní pecku. Politika Nintenda je patrně dosti neúprosná a v tomto ohledu dává spíše zapravdu těm, kteří tuto společnost a její strategii stále přisuzují trochu zpátečnickou orientaci na mladší publikum. Snad právě proto nás páni z bigN oblažují jen těmi skutečně kvalitními či novátorskými kousky.

Ostatně, kdo by dal dopustit na pecky jako Metroid Prime nebo GoldenEye 007 či Perfect Dark z N64?! Čekáte-li však, že se podobných vytříbených orgií bez známky jediné chybičky dočkáte i v případě Geistu, mohli byste být docela nemile zklamáni. Na druhou stranu ti trpělivější a shovívavější budou odměněni skutečně solidní porcí vydařené hratelnosti v kombinaci s kupou dobrý, byť ne vždy zcela originálních, nápadů.

Úplný úvod hry a vaše uvedení do děje jest poměrně prostinké a nikterak valné. Musím říct, že pozorovat už přibližně dvacátou variaci na svého času revoluční „interaktivní intro“ ala první Half-Life se mi začíná pomalu ale jistě zajídat. On si toho vůbec Geist, potažmo jeho autoři, nemálo vypůjčili z řady PC trháků větší i menší popularity posledních let. Nu ale zpět ke hře samotné. V roli poměrně bezvýznamného „pěšáka“ se vydáváte na akci, při které vás kryje komando profesionálních bijců a vaším jediným úkolem je deaktivace jistého krajně nebezpečného zařízení, které je navázáno na ještě divočejší experiment.

Jak už to tak ale minimálně v hrách tohoto druhu bývá, vše se najednou jaksi zvrtne a vám nezbývá, než se prostřílet na svobodu. Už, už to vypadá, že vše se v dobré obrátí, když na scénu nastupuje hlavní padouch hry a vy jste chtě-nechtě obdaření zvláštními paranormálními schopnostmi, které vám přiřkne vaše nová úloha… ducha, jímž jste se z donucení stali. Prostá střílečka tak nabírá docela nové obrátky a vy začínáte pomalu ale jistě chápat, co přimělo Nintendo k tomu, aby svolilo k vypuštění jedné z mála „dospěláckých“ her na GC.

Jakožto duch jste sice částečně handicapováni tím, že si už nemůžete vyskakovat jako dříve, a to doslova, ale na druhou stranu se vám otevírají možnosti zcela nové v podobě „posednutí“ náhodných kolemjdoucích i řady důmyslných přístrojů a jiných objektů běžné denní potřeby. Z logiky věci je asi všem jasné, co bude nejpravděpodobnějším cílem vašeho snažení. Nu a než se doberete své původní hmotnosti, budete si muset vypomáhat okolím. Tu se vžijete do role odpadového koše, jindy zase převezmete vládu nad nějakým tím robotickým posuvníkem a tak podobně.

Ovšem ta pravá zábava přichází teprve v okamžiku, kdy se ujmete vlády na tělem nějakého toho smrtelníka. V kůži vědátora se budete moci nepozorovaně a bez podezření pohybovat i po těch nejzabezpečenějších lokacích, jakožto voják se zase zvládnete vypořádat s mnohým nebezpečenstvím, jež na vás ve světě Geistu číhá. Každá postava, každý charakter a vlastně i aktivní předmět má ve hře své unikátní místo, schopnosti a použití. I prostá žárovka či telefon, který vám při vhodném načasování poslouží k patřičnému vyděšení nebohých zaměstnanců podzemního komplexu, jelikož jen po tom, co zdárně nalomíte sebevědomí smrtelníků, je možno nepozorovaně se zhostit jejich těl.

Zní to skvěle? Nu, mělo by. A pokud vás snad nenalákal můj popis, pak vězte, že v reálu to jednoduše výtečně funguje a možnosti se vám budou zdát minimálně zpočátku opravdu bohaté. Bohužel, tento koncept má i nějakou tu mušku. Předně hra občasně sklouzává do mírného stereotypu, ale to by ještě tak nevadilo, jako spíše fakt, že celá koncepce titulu stojí na nápadu již pár let starém, se kterým přišlo na sklonku milénia studio Shiny se svým rovněž akčním počinem Messiah, kde jste prakticky na chlup stejným způsobem „opanovávali“ vaše okolí v roli malého andělíčka. Jediný výraznější rozdíl můžeme hledat snad ve faktu, že zatímco zmíněný cherubínek byl ve své přirozené podobě až masochisticky zranitelný, vy jakožto duch povětšinu případů zemřít při nejlepší snaze nemůžete.

Jelikož však byl Messiah počinem na PC a má rovněž již nějaký ten rok, můžeme s klidem předpokládat, že jej beztak většina hráčů dnes již nepamatuje, nebo s ním jednoduše nepřišla do styku. O poznání více mě tak pálí jiné dva detaily, které tu více, tu méně srážejí finální hodnocení hry. Geist totiž opravdu příliš nelichotí schopnostem a možnostem své mateřské konzole a kvalita jeho vizuálního zpracování je tak, diplomaticky řečeno, velmi kolísavá. Ovšem i v těch nejlepším momentech je, myslím, dost dlužna pověsti grafického čipu obsaženého v GC.

I pokud si odmyslíte tento neduh, asi vás občas potrápí trochu nedoladěné ovládání, které snad už nelze ani tak přičíst na vrub autorům hry samotné jako spíše původnímu GameCube ovladači, který je skutečně perfektní na kdeco, ovšem FPS mu podobně jako třeba mlátičky příliš nesedí. Když si k tomu připočtete nemožnost nastavit citlivost analogových páček, může se u vás zdárně dostavit poměrně přirozený pocit frustrace z podobně zbytečného ale výrazně rušivého elementu.

Na druhou stranu příběh hry, celková atmosféra Geistu, hudba a vlastně i jeho již zmiňovaný stěžejní nápad si bezesporu zaslouží pochvalu. Zvláště, když povážíme, jaký tým za tímto titulem stojí, myslím, že se jeho tvůrci skutečně překonali a vydláždili si tak spravedlivě a zaslouženě cestu k již nějaký ten čas ohlášenému projektu podobného ražení na Nintendo Revolution dnes už známý pod oficiálním a finálním názvem Nintendo Wii.

Tento produkt zapůjčila k testování společnost CONQUEST entertainment a.s.