GAMEPLANET

„Zatracení“ je prvotina nováčků z Blue Omega. Tímto jménem se hra nehonosí nadarmo... ale nazývá se tak ve hře stará dobrá Amerika. Válka Severu proti Jihu se jaksi prosloužila, zřejmě vítězný zázrak generálu Grantovi nevyšel. Ať je to jak chce, Divoký Západ neskončil, Divoký Západ trvá. Po Utahu se prohánějí ušmudlaní, lehce futurističtí kovbojové na motorkách s raketovým pohonem, a bojují proti vše ničícímu průmyslníkovi Lordu Prescotovi, který jakoby z oka vypadl podobně smýšlejícímu nepříteli Zorra, tajemného mstitele. Bohužel, onoho kalifornského buršáka k ruce nedostaneme. Hlavní roli v příběhu plném výbuchů, mučení a sáhodlouhého moralizování získal ultra drsný kovboj Rourke. Škoda, že mu tvář nepropůjčil jeho slavný jmenovec Mickey, rozhodně by tato postava působila sympatičtěji, a nemuseli jste si celou hru říkat, za jakého gumáka to hrajete. Co se obecně týče příběhu, je to jeden z mála kladů hry. Nedá se říci, že byl nějak zvláště dobrý – funguje zde klasické rozložení sil hodný, zlý, kamarád, stará láska, ovšem je podán v rámci cut-scén pěkně a dočkáte se několika šokujících odhalení. Šokujících ve smyslu: „Fůj, to je ale hnusný!“, což je pro nás drsný chlapy jenom dobře.



Nu a teď ten zbytek, neboli samotná hra. Dlouho předlouho před vydáním se Damnation prezentovala jako „vertikální střílečka“. V praxi to vypadá tak, že naběhnete mezi jakési neustále se opakující ruiny zapadlého indiánského/amerického městečka, rozstřílíte několik panáků, a přeskáčete ke vstupu do další oblasti. Nic víc, nic míň. Pokud by se chtěl Damnation srovnávat s áčkovými zástupci akrobatických her typu Mirrors Edge nebo Assassins Creed, tvrdě by narazil. Ono taky s pěkně vypaseným kovbojem se moc akrobacie neužije, a když už udělá nějaké to saltíčko, a by se dostal na rampu nad sebou, těžko mu to uvěříte. Dokonce je ten zmetek Rourke tak líný, že nedokáže ani vyskočit na víc jak dvoumetrovou zeď, z čehož plyne většina logických hádanek typu „jak se dostat támhle na balkón“. A to je špatně. On by tam dokázal vyskočit bez problémů, kdyby chtěl, přesto nezbývá hráči nic jiného než hledat a hledat nějaký žebřík nebo zeď pro hrozivý odraz od zdi.

Co se týče zmíněné střílecí části, jistojistě se Damnation zapíše do nějakého Top listu letošního roku. Jako hra s nejblbějším AI. Jak můžou tvůrci něco takového prezentovat v plnohodnotné hře nejde na rozum. Maníci, podivně zmutovaní podivným sérem po vzoru nudné konzolovky Haze, jen tak postávají, a vyčkávají na brzkou smrt. Občas se stane, že si vás všimnou, a začnou zběsile pobíhat sem a tam. Klidně se pak zase zastaví jakoby nic, a vy si to můžete v poklidu prošpacírovat přímo kolem nich. Nejsem si jistý, zda mají dohled pět nebo deset metrů, ale víc to nebude. Za to můžou asi ty plynové masky na hlavě. To by se dalo ještě uznat, ale oni ani neslyší, ani nic jiného. Ještěže mají speciální schopnost „teleportace“, ovšem spíše se jedná ve většině případů o zlomyslný bug, kdy vám zmizí cíl z mušky.



Ani moc košér není samotná likvidace, protože tvůrci do hry neimplementovali žádný ze současných populárních krycích režimů. Takže jenom pobíhaní a střílení. Ale pozor, aby jste měli větší převahu, dostáváte jednu, opakuji jednu superschopnost. Po efektivní aktivaci vnitřního zraku uvidíte skrze zdi nepřátele! Záležitost použitelná maximálně na to, aby jste viděli, kam mají vést vaše další kroky. Avšak vypadá to docela efektivně. Inu, proto také indiáni vymřeli, vypadá to sice hezky, ale je to prakticky k ničemu.

Nesmíme zapomenout také na parťáky, kteří se s vámi občas do kosení pustí. V těchto chvílích jste jaksi do počtu. Tak blbé nepřátelstvo zvládnou sami NPCčka, párkrát se mi vyplatilo nevystavovat se zbytečnému rozčilování. Toto platí ale jen a pouze do chvíle, než se proti vám vybelhá robot s raketometem, nebo nevyjede kulometná věž. To pak i parťáci nehybně stojí před střelami a čekají na spásonosnou smrt. Za svého života však ještě střídají svoji umělou inteligenci s umělou demencí, a to když buď stojí a čekají, kdy jim ukážete cestu, nebo naopak uhánějí dopředu tak zběsile, že se často v souťeskách ztratíte. Stejně jako ostatní NPC se dokáží teleportovat. To nebývá u her s pomocníky žádná vyjímka, ale když se objeví zničehonic před vámi…

Mezi jednotlivými částmi se občas projedete na futuristické kované motorce, občas taky na tříkolce. Samozřejmě, že stroji se třemi koly, ne na tom dětském typu, to už by bylo moc. Tyto projížďky, snažící se o vytvoření pocitu rychlosti, jsou jednou z větších problémů hry. Motorka dokáže zastavit na pětníku a skvěle vyjíždí kolmo po zdi. Wow.



Hra vypadá dobře ošpiněně a ošoupaně, jak by se do průmyslově rozdupaného Středozápadu řeklo. Není to extra klasa s HDR, ale má to svůj vlastní styl, a to je dobře. Většinové ruiny levelů jsou obklopeny obrovskými rozlehlými krajinami. Pro konzolisty nic moc nového pod sluncem, ale pro nás počítačové zápecníky to vypadá zatraceně hezky, a vzhledem k tomu, že se po celé šíři této krajiny většinou projdete, vypadá to skvěle. Přes veškerý stereotyp, který může vyplývat z jednoduchého proskakovaní oken a přelézání nízkých zdí nabízí prostředí několik různých cest k výlezu. Level design je poměrně kvalitní.

Není moc důvodů, proč si Damnation zahrát. Střílení je zatracené, poskakování je zatracené… Možná jen pěkně zpracovaný příběh a prostředí a styl okolí vypadají dobře, ale aby to zalepilo takovou díru v průměrně hratelnosti nehrozí. To je konec drsné hry zatraceně provedené.