GAMEPLANET

Postava Sama Fishera nám zraje jako víno. Před osmi lety (ano, tákhle dávno to je, co nás oslnil poprvé) vám možná mohl připadat nesympatický, moc toho nenamluvil, a když už těch pár slov prohodil, vešly by se s přehledem do jedné esemesky. Chladný agent bez emocí – takového jsme ho znali, a když máme být upřímní, přesně takový už nám trochu začínal lézt krkem. Dokonce i Michael Ironside, herec, jenž Samovi propůjčil hlas, si před Conviction postěžoval, kterak ho už nebaví dabovat tak nudnou postavu. Jenže čerstvý Sam Fisher, tedy „ten borec z Conviction“, to je panečku jiná káva. Nový Sam se konečně chová jako člověk schopný vnímat, cítit, zlobit se, radovat a veselit…no dobře, nebudeme z toho dělat pohádku. Pro vás je důležité hlavně to, že charizmatický hlas mu zůstal a v Conviction půjde právě a především o jeho osobu a jeho životní příběh.

Hutná story
Hraní Splinter Cell Conviction vám že všeho nejvíc bude připomínat sledování vašeho nejoblíbenějšího filmu. Nejde ani tak o to, jak moc jsou akční scény vychytané (což v SCC rozhodně jsou!) nebo jak moc dobrý výkon podali herci (což v SCC mimochodem také vyšlo na jedničku). Baví vás především styl vyprávění příběhu, intenzivní proud emocí a napětí, precizní podání každého detailu, jež se podílí na skvělé atmosféře, a spousta dalších velkých maličkostí, které ve výsledku tvoří dokonale kompaktní celek. Jistě, ve hře jako takové jde v první řadě o překonávání soupeřů a pokoření výzev, které před vás jednotlivé úrovně staví, ale pokud bychom měli vypíchnout to jediné, co ve vás Conviction po dohrání zanechá, bude to právě vyprávění, příběh a celková stylizace hry. A to jsme vám prostě museli říct jako první!

Jo, ta story…
Příběh nového SC už určitě znáte, tak tedy ve zkratce: Samovi zemřela dcera, starostlivý tatínek ale zaslechne pár drbů a vydá se na pátrání. To ale vůbec nemá tušení, do jak velkého vosího hnízda píchnul, a nebýt všudypřítomné Grim, zůstal by viset v pekelném průšvihu hned na začátku první mise. Více vám prozrazovat nechceme, v tomto bodě totiž vše nabere prudký spád (tedy přesně to, co možná celé sérii dosud chybělo), a my bychom vás neradi připravili o překvapení.

Prosekáme se tím!
Určitě už také víte, že největších změn oproti předešlým dílům doznala hratelnost. Conviction není stealth akce. Conviction je…ha, tady to začíná být trochu oříšek, vezmeme to tedy odjinud. V Conviction můžete skákat, krčet se, šplhat a běhat zhruba dvakrát rychleji, než dřív. Můžete si počínat drze a sebevědomě, což pramení z toho, že (na rozdíl od starých časů) vaše přítomnost pro protivníky není žádným tajemstvím. Ve skutečnosti jsou si moc dobře vědomi toho, že vy jste sám a jich je hafo. Vyzývají vás, ať si pro ně přijdete a pokřikují na vás, že přece nejsou takoví idioti, aby vám lezli do pastí. Necháte to jen tak? Ne, jasně že ne. Vy se jmenujete Sam Fisher. Vystrčíte hlavu, bleskově naděláte spoustu humbuku, beze strachu přiběhnete k nejbližšímu ohromenému enemákovi, jedním ze svých mnoha skvěle animovaných chvatů mu vysvětlíte, jak se věci mají, a že on už je vlastně mrtvý. A dál? Za takovou ruční práci se vám otevře několik slotů pro funkci Likvidace, která probíhá tak, že označíte až čtyři (záleží na druhu vaší zbraně) nepřátele a stiskem jednoho tlačítka s nimi skoncujete. Nádhera, nefalšovaná zábava! Přijdou ale i chvíle, kdy je lepší zůstat v úkrytu a zbavovat se protivníků někde v tmavém koutě pěkně potichu. Takové akce nám připomněly duch starších Splinter Cellů, a taky to, že v menších dávkách je i tento způsob hratelnosti prostě k sežrání.



Mám styl, rozumíš?
U stylu jsme začali, tak u něj taky skončíme. Bylo by od nás velmi nevychované, kdybychom vám zatajili, čím že na nás způsob vyprávění zanechal tak hluboký dojem. Vše začíná už skvělým tutoriálem, ten probíhá formou vzpomínek na dobu, kdy ještě Sam pracoval pro Third Echelon a vychovával svou malou dcerku. Při samotných misích se vám cíle úkolů promítají na zdi, fasády, či jiné vhodné plochy, což jednak vypadá hezky, hlavně to ale výborně funguje. A to jak po stránce praktické, tak estetické. Během cut-scén (ty mimochodem probíhají kompletně in-game,jak jinak) se navíc podobně promítají i Samovy pocity a myšlenky, vy se tak dokážete lépe vcítit do jeho role a vybudujete si k hlavnímu hrdinovi specifický vztah. Dalším novátorským prostředkem je střídání černobílého obrazu s barevným, vždy podle toho, zdali jste okem viditelní, či ne. Trochu jsme se báli, jak může taková věc fungovat, ale snad ani nemusíme říkat, že nás nadchla. Aby nezůstalo jen u obrazové stránky hry, potěšil nás také soundtrack a všechny ostatní zvuky, zvláště pak v otevřených oblastech. Pokud dokážete všechny tyto aspekty vnímat alespoň trochu s citem, zaryje se vám Conviction pod kůži jako málokteré jiné dílo. Za jeden z vrcholů hry pak považujeme scénu zhruba z poloviny kampaně, kdy Sam přichází k recepci svého ex-zaměstnavatele, firmy Third Echelon, samozřejmě v roli velmi (VELMI) nezvaného hosta. Ve vší slušnosti se představí sekretářce, oznámí, že tu kdysi pracoval, vyndá z kapsy detonátor a… mňam! Běhá nám mráz po zádech.

Zpátky ve velkém
Kdybychom mohli teď recenzi uzavřít, SCC by dostal desítku a sbohem. Jenže tak jednoduše to nepůjde. Conviction má i několik ne zrovna příjemných vlastností. Za prvé se opravdu zlobíme na délku kampaně. Na střední obtížnost jsme se příběhem prokousali za nějakých sedm hodin. Na jednu stranu to přispívá k filmovosti a spádu hry, ale na druhou stranu, co dál? Jako částečná kompenzace se nabízí několik achievementů, dále takzvané Tajné Akce, tedy něco jako skirmish mód, a samozřejmě multiplayer, který ale velmi záhadným způsobem fungoval/nefungoval. Za to musíme Ubisoft pekelně pokárat. Stejně se ale nakonec uchýlíme k velmi vysokému hodnocení. Hlavní kampaň Splinter Cell Conviction s námi zamávala natolik, že si nepřipadáme ani trochu ošizeni.