GAMEPLANET

Z nezávislého podhoubí vystupují často na světlo opravdu zvláštní tituly. Malé belgické herní studio Tale of Tales je několika málo vrcholně experimentálními hrami známo. Jejich prvotina, 8 (The Eight), zpracovává pohádku O Šípkové Růžence. Procházíte ztichlým zámkem a hledáte spolu s několika princi spící krásku. Ještě o něco více explorativnější a divnější je The Endless Forest. Co si řeknete o hře, kde se jen procházíte v podobě jelena s lidským obličejem nekončícím lesem (název skutečně není zavádějící) ? To nechám na vás. Následující The Graveyard je o něco kratší hříčka – se starou babičkou jdete na hřbitov a… umřete. Nevíte kde, nevíte kdy. Právě spolu se hřbitovní tématikou a ponurostí, ale možná že jen sentimentálnosti okolí dostává hra takový zvláštní nádech. Možná to vše byla příprava na nedávný The Path, který má z každé něco.



Jak už bylo řečeno, The Path zpracovává starou známou pohádku o nezdárné holčičce, která jde za babičkou, ale narazí na vlka. Tvůrci se inspirovali staršími verzemi tohoto příběhu, které byly mnohem temnější a brutálnější, a rozhodně v nich nevystupoval hrdinný myslivec. Ale začněme od začátku. Na první obrazovce se nachází šest dívek – Karkulek: téměř dospělá Scarlet, pubertální Carmen, „gotička“ Ruby, hravá Ginger, rozmilá Rose a nejpodobnějším Karkulkám, malá Robin. Po výběru dostanete košíček a vydáte se do lesa za babičkou. Ucházející chaloupka je jen co by kamenem dohodil, na konci cesty, ale proč tam hned chodit, když v lese je toho tolik k prozkoumání! A tak každá z dívek sejde z cesty…

Herní pravidla zde nejsou složitá, dá se dokonce spekulovat, zda je The Path vlastně hra. Jednoduše procházíte pochmurným lesem a občas narazíte na jistý předmět. Ke každé dívce se váže hned několik předmětů, které sehráli nějakou roli v jejich životě a patřičně ho taky proto okomentují. Ruby například nalezne nůž zabodnutý v kmeni stromu, dá se to docela čekat od tak depresivního člověka jako je ona, ale i ten smutek bude mít určitě nějaký důvod. Proč kulhá na jednu nohu a zděsí se invalidního vozíku ? To pro Carmen v rozpuku život teprve začíná, má ráda mejdany s přáteli, baví se od rána do večera, ale co pro ni znamená kulka s jejím jménem ? Zřejmě by neměla dráždit hada bosou nohou, přesto si nemůže pomoci, je to silnější než ona. Nebo ne ?



Na každou metaforizovanou Karkulku čeká v lese její vlk, který představuje zvíře pouze u verze pro nejmladší z nich. A znační něco špatného, nějakou chybu, která je zřejmě dovedla do tohoto lesa, a teď je tu znova, aby se opakovala. Po scéně, při které si můžeme pouze domýšlet co se stalo se dívka probouzí polámaná a zničená kousek od domu babičky. Prší a nohy se sotva vlečou. Vstup do domu nabízí nejvíce psychedelickou a zároveň nejpůsobivější část hry. V domě se nachází tolik pokojů, kolik dívka našla předtím v lese předmětů. Každý pokoj je něco šíleného a fantastického, a je plný dalších a dalších odkazů dokreslující život. A v posledním pokoji čeká to, čeho jsme se postupně začali bát. Aspoň tak to lze nejlépe vysvětlit. Pak už není nic. Jen několik záblesků v mysli. Dívka zmizela, a my musíme dovést do domu další z děvčat.

To je ta věc, která činí The Path takřka unikátním. Co to má znamenat, a co to i jen může znamenat ? Rozhodně je to ale jen záležitost pro dospělé publikum, a je mi jasné, že stejně někteří dnešní hráči budou hru považovat za hloupost bez hlavy a paty, řečeno velice mírně. Přes veškerou jednoduchost a nezáživnou hratelnost nám nabízí ale obrazy, a někdy i zvuky, nad kterými se prostě musíme zamyslet. Hodně. A není zde míněna logika. Prostě přemýšlení nad životem. To se moc nestává. Dokazuje to, že i hry dokáží být poměrně dost filosofujícím a taky pocitovým médiem, možná že dokonce víc než se nám snaží nalhat knihy a filmy, protože tady do hry sami vstupujeme a sami odhalujeme osudy dívek. Ten pocit, že jste ji prostě po tom všem ztratili, je prostě sžírající.

And I will eat you… And I will eat you…