GAMEPLANET

Pokud sledujete dění okolo virtuální války, máte dnes na výběr dvě hlavní možnosti. Buď si vyberete Call of Duty nebo Battlefield. A protože jsem vlastnil již Modern Warfare 1 a Black Ops, chtěl jsem dát šanci i druhé, jedněmi opěvované, druhými zatracované sérii, Battlefield. Mluvím nyní o nejnovějším Battlefield 3. Nebudu natahovat úvod a pustím se rovnou na samotnou recenzi.

Pro jednoho
Hlavním lákadlem hry je zábava pro více hráčů, ale opomenout nesmím singleplayer, který dokonce celkově někteří totálně ignorují. Ignorují protože je „nudný“ a není tak propracovaný jako u série COD. Sám jsem na něj totiž sáhnul opět asi po měsící hraní multiplayeru. Předtím jsem po pořízení hry okoštoval snad jen první dvě mise a ačkoliv zážitek nebyl špatný, netěšil jsem se na to, co následuje dál. To je slabina hry. Z celkových dvanácti misí jsou první čtyři jen dobré, ne výjimečné. Poté však následuje gradující akce, která se vyrovná konkurenci a možná ji maličko i předčí. Předčí paradoxně svojí skromností a relativní minimalizací, která se projevuje nemegalomanskými sklony, skromným flashbackovitým retrospektivním vyprávěním děje z pohledu několika stran.

Jste v roli vojáka Henryho Blackburna a nějakým zpúsobem se ocitáte v místnosti s hodným a zlým poldou, ehm, speciálním agentem. Ti vám dávají za vinu několik poměrně nezanedbatelných událostí, obsahující koktejl partizánského odboje z Blízkého východu, jejich velitele, ruské speciální jednotky nebo dvojího agenta. Jak jsem psal výše, příběh je vyprávěn z několika stran a to velmi umně. Téměř do posledních chvil nevíte, co se vlastně pořádně děje a to je to, co vás drží u hry, dokuj ji prostě nedohrajete. Následně moje druhé sezení u hry bylo ono: „To prostě musím dohrát a ještě dnes“. Menším negativem je krátká doba hraní. Hra zabere sedm osm hodin.

Není pro čajíčky
Co také přidává na hustotě, je poměrně vysoká obtížnost. Hra vám dá občas zabrat už normální obtížností z celkových tří. Stačí tak jedna dobře mířená střela od protivníku a můžete pokračovat od checkpointu, které jsou naštěstí poměrně dobře rozmístěné. Rozloženi jsou však i nepřátelé a je cítit silná přítomnost skriptů. V misi před jedním hotelem se tak objevují zástupy vojáku dokola a dokola, dokud se neprobojujete dovnitř. Tohle mi docela vadilo. Takových míst naštěstí není ve hře moc.

Pro více
Největší devizou je jistě zábavný a občas frustrující multiplayer plný akce a všelijakých vozidel, které můžete využít k dobývání. Jedná se o prostředky na souši, vodě i vzduchu a každý si něco najde. Přestože jsem odchován sám stylem „pěchota“, nakonec jsem neodolal a pustil se do vzdušných soubojů stíhacích letounů. Kladně hodnotím dobrý balanc hry. Přestože jste v tanku nebo právě například stíhačce, šanci vás sundat mají i jiné slabší dopravní prostředky nebo i obyčejní pěšáci.

Dostáváme k jednotlivým klasám. Jsou čtyři. Standardem je Assault, který představuje klasického vojáka s útočnou puškou. Zde nově plní i funkci medika, který umí oživit padlé defibrilátory nebo pohazuje balíčky první pomoci. Je zábavný a univerzální.

Druhým oblíbeným a nenáviděným je Engineer. V soubojích muže na muže má o něco slabší střelecké vybavení, ale na druhou stranu může třímat přenosný raketomet nebo jiné prostředky pro boj s těžkou technikou. Také může opravovat vaše stroje nebo je ničit nepřátelskému týmu.

Další v řade je moje srdcová záležitost Support. Jak napovídá název, není to standardně voják v první linii. Je to voják s lehkým kulometem, který má hromadu nábojů v zásobníku, ale také je velmi nepřesný. Jeho podpora je nejen v bezhlavém kropení nepřátelské linie vepředu, ale také dodávání balíků s municí.

Poslední je Recon a člověku by se chtělo hledat český ekvivalent v odstřelovači, protože tyto pušky jsou primárně jen pro tuto class. Zdání však může klamat. Postava je poměrně univerzální a funguje také jako podpora svému týmu. Má k dispozici technické vychytávky v podobě dálkově řízené sondy a SOFLAM, kterým dokáže označovat nepřátelská vozidla a vzdušnou techniku pro naváděné rakety Javelin. Těch se jen tak nezbavíte a většinou znamenají váš konec, pokud neopustíte prostředek. Pokud jste pilot helikoptéry a nevarujete své kolegy na palubě, může se stát, že se dříve zřítíte a kolegy zabijete. Ti vám pak rozhodně nepoděkují.

Hra nabízí mnoho režimů. Hlavním lákadlem je Conquest, tedy dobývání. Mapa obsahuje určité body, které je nutno zabrat a udržet. Následně se pak týmu s menším počtem bodů odečítají celkové „tickety“, které jsou dány na začátku. Je to podobné jako například režim domination v Unreal Tournament.

Dalším režimem je Rush. Vaším cílem je zničit základny protějšího týmu. Další kolo se situace obrací. Pokud použiji opět přirovnání z Unreal Tournamentu, je to něco jako Assault.

Posledním režimem je klasický Team deathmatch. Zde asi není potřeba nic dodávat.

Nemluvil jsem o konkrétním počtu týmů v režimech. Hra nabízí dvě varianty. Možnost, že opravdu hrajete jen ve dvou týmech a nebo, že jste jen konkrétní jednotka „Squad“. Takže můžete proti sobě být například čtyři týmy. Toto platí pro Rush a TDM.

Loajalita ke svým
Standardně jste vždy v nějaké jednotce, přestože hrajete klasicky, kde stojí proti sobě dvě strany. Na své tři kolegy se tak můžete po zabití „spawnovat“, abyste nezačínali z původní lokace, pokud jsou tedy naživu. Také můžete automaticky využívat jejich speciálních „Squad“ sil, které působí na všechny členy jednotky. Tyto schopnosti odemykáte postupným levelováním a dokáže naštvat, pokud se ocitnete náhodně v jednotce, kde dva a více hráčů mají navolené stejné schopnosti a nejsou sto je změnit, i když je na to několikrát upozorňujete. Celkově je častá nepřívětivost, ignorace a blbost ostatních hráčů největším kazem pěkného zážitku, ale to platí dnes u většiny her s velkým množstvím hrůčů. Nejlepší požitek je, když jste čtyři kamarádi, kteří zaberou celou jednu jednotku a domluví se bez problémů. Díky komunikaci se dá využívat i pokročilých taktik obkličování a krytí. Toto oceníte například, když se snažíte ovládnout a dominovat ve vzdušném prostoru a jeden druhému kryjete ve stíhačkách záda, zatímco máte ještě podporu děla u vaší základny. Hra tedy může být „pouhopouhou řezničinou“ ale i dobrými taktickými hody, kde na kooperaci opravdu záleží a prim nehraje počet „fragů“, ale podpora týmu. To je největší devizou multiplayeru. To je ten Battlefield.

Zmínil jsem levelování. Ve hře odemykáte nové zbraně, síly, achievementy v podobě „psích známek“, které si pak na sebe můžete nasadit. Samotné zbraně a vehikly se postupně také vylepšují, čím více s nimi hrajete. Oblíbené upgrady, které fungují, si tak najde každý.



Není všechno zlato, co se třpytí?
Nyní k samotné technické stránce. Budu chválit i hanit. Battlefield 3 je jedna z nejlépe vypadajících her současnosti. Srovnat se s ní může snad jen Crysis 2 s patchem. Hra podporuje mnoho funkcí a technických vymožeností, které snad ani není potřeba znát jako hráč. Moc pěkný rozbor udělal známý český web, zabývající se hardware obecně. Krása ale také něco stojí. Je potřeba mít poměrně slušný počítač s výkonnou grafickou kartou. Jako minimum je myslím nVidia GF8800GT a HD3870 u ATI. S těmito kartami však počítejte s hrou na minimální detaily. Hra je na druhou stranu celkem přátelská na procesor. Celkem dobře vám postačí dvoujádro s taktem na třech a více Ghz. Je dobré zmínit, že ačkoliv rozdíly v grafice jsou, nejnižší vs nejvyšší nastavení zas až tak extrémně rozdílně nevypadá. Alespoň ne tak, jak bych čekal. Singleplayer je díky svým koridorům nenáročný a na mé sestavě (CPU přetaktováno na 3,3Ghz ovšem) hra šlapala plynule jako hodinky na nastavení High, tedy druhým nejvyšším. A zde se již dá mluvit o grafických orgiích. Na nastavení Ultra budete potřebovat ale nejvýkonnější grafická řešení dneška. Hra je pak ještě o něco detailnější a dovolit si můžete i vysoké hodnoty vyhlazování.

V případě multiplayeru je situace horší, protože mapy jsou většinou obrovské a je nutné na detaily sáhnout ještě přísněji. Mrzí mě nedokonalost fyziky. Oproti betaverzi jde ničit méně věcí. Dokonce velice iritují například sloupy a lampy v mapě Firestorm, které prostě zničit nejdou, ani když to do nich naperete stíhačkou. Samozřejmě lampa sundá vás a stojí dál. Další věc jsou občasné pády či zamrzání hry a minoritní problémy s připojováním na servery.

Samotné rozhraní Origin v kombinaci s webovým Battlelogem není nejlepší řešení. Zvyknout si ale na to dá a pochvalu zaslouží detailnost všech vašich statistik v Battlelogu.

Zvukově se mi hra relativně líbí ale je to asi takový funkční průměr. Kulky sviští a motory řvou. Hudba v pozadí kampaně také není špatná.

Ovládání hry je klasické. Ideální je klávesnice a myš. Pro létání upřednostňuji gamepad. Ah teď jsem si vzpomměl... Nelze přemapovat tlačítko pro ubírání „plynu“ v letadlech. Je to známý bug a přesto nebyl opraven ani patchem.

Jaký je tedy Battlefield 3? Je to hra, která je jako krásně naleštěné jablko, které občas v sobě skrývá nějakého červíka. Chutná skvěle, i když občas něco křupne jinak, a je doprovázené mírně masitou chutí... Červa vyplivnete a jíte však dál, protože zbylá šťavnatá dužina je téměř perfektní. Palec nahoru i za kratší singleplayer a samozřejmě extra dlouhý multiplayer, který představuje stovky či tisíce hodin zábavy.