GAMEPLANET

Da Vinci Code, jak se kniha jmenuje v originále, měl obrovský úspěch. Toho se samozřejmě chytil Hollywood, kde vznikl mírně nadprůměrný film, který se ovšem knize samotné nemůže rovnat. No a jak je v poslední době zvykem, s filmem přichází i hra na PC. Bohužel jako obvykle není příliš dobrá.

Hlavními hrdiny knihy/filmu/hry jsou Robert Langdon, americký odborník na náboženské symboly, a Sophie Neuveuová, francouzská policistka z kryptografického oddělení. Robert má přednášku v Paříži, ale pak ho policie odvede do Louvru, kde je tělo zavražděného správce, Jaquea Sauniéra. Je povolán zčásti proto, že si mrtvý Sauniére na sebe namaloval těsně před smrtí pentagram, svlékl se do naha a zanechal podivnou zprávu, a z části protože je Robert hlavní podezřelý. Za pomoci Sophie Neuveuové se zbavuje policie a začíná sledovat stopy, které jim zanechal zavražděný Sauniére, shodou okolností Sophiin dědeček... Příběh je to zajímavý a při čtení knihy jsem byl dost napnutý, jak se situace vyvine, jenže příběh postavený na překvapivých zvratech podruhé nikdy už tolik nevyzní. To je problém hry i filmu: skoro všichni už vědí, jak to dopadne. Proto si tvůrci příběh upravili, což bylo logické, ale kvalitě hry tento krok příliš nepřidal, jak popíšu později.

Hrajete střídavě za Roberta i Sophii, ale hra za oba je stejná. Většinu času budete řešit hádanky, hledat předměty a používat je na správných místech. Tyto části hry jsou celkem dobré i zábavné, i když většina puzzlů a hádanek je celkem jednoduchá. Jedná se především o oblíbené zástupové šifry (zpráva je psána podivnými znaky, každý znak odpovídá některému písmenu), nebo všelijaké otáčení symbolů na stěně atd. Často dostanete možnost nápovědy, kdy vám Robert nebo Sophie poradí. Občas vám radí docela podivným způsobem, například při zadávání číselného kódu k sejfu mi říkal: „Ta kombinace byla napsaná na papírku v šuplíku.“ Já jsem nevěděl o čem mluví, tak jsem dal další nápovědu: „To číslo začínalo na 786...“ To už mi bylo vážně divné, tak jsem se podíval do nedalekého stolu a tam byl vážně papírek s heslem k sejfu. Akorát netuším, jak na to Robert přišel dřív, než jsem se tam podíval... Takovýchto nelogičností je ve hře bohužel více.

Důležitou součástí adventur bývají rozhovory, zde jsou ovšem v podstatě k ničemu. S většinou postav mluvit nemůžete a když už ano, tak vám nic podstatného nesdělí. Můžete i komunikovat s vaším kolegou Langdonem (resp. kolegyní Neuveuovou, podle toho za koho z této dvojice hrajete), ale odpoví vám vždy jenom něco ve smyslu „Musíme se tu ještě porozhlédnout,“ nebo „určitě jsme neprohledali všechny kouty!“ Takže v podstatě říkají jen samé zbytečnosti a brzo vzdáte pokusy vyloudit z nich nějakou rozumnou řeč.
Adventurní část hry má rozhodně něco do sebe, i když není bez chyby. Při manipulaci s některými předměty musíte rychle za sebou klikat na tlačítko akce a pak posunovat myš ve správném směru, jak jsme to viděli například ve Fahrenheitu. To se ještě dá pochopit a ve hře to zas tolik nevadí. Jenže, zřejmě kvůli malé prodejnosti čistokrevných adventur, přidali vývojáři do hry mnoho akčních částí a soubojů. Možná se ptáte: „Kde byly v knížce souboje?“ Já vám odpovím: v podstatě žádné tam nebyly. Ale! Po „drobných“ úpravách příběhu jsou rvačky pomalu na každém kroku. V podstatě všude, kde se dalo, byli přidáni nepřátelé: v Louvru se potuluje mnoho policistů, v kostele Saint Sulpice je ještě více tajemných vraždících mnichů, budete se mlátit s příslušníky francouzské obdoby týmu SWAT, britskými policisty a také žoldáky... Prostě si jen tak nevydechnete. Časté souboje by možná nebyly tolik otravné, kdyby nebyl jejich způsob realizace tak ukrutně hloupý. V zásadě vypadá takto: když přejdete do bojového módu, musíte dát nepříteli ránu dříve, než jí dá on vám. Pokud se vám to povede, přichází fáze výběru dalšího kroku. Můžete zaútočit, zatlačit nepřítele nebo odhodit nepřítele. Když zvolíte útok, musíte na myši odklikat zobrazenou kombinaci tlačítek. V případě natlačení nepřítele na zeď musíte také namačkat správnou kombinaci a konečně v případě odhození stačí jenom klikat tupě do myši, abyste „přesílili“ nepřítele a úspěšně s ním hodili. Ovšem pokud v některé z těchto fází uděláte chybu v kombinaci, nebo udeříte později než nepřítel, přichází obranná fáze, kdy musíte (překvapivě) také vyťukat kombinaci, abyste uhnuli ranám. V závislosti na tom, jak si v souboji (respektive ve správném klikání do myši) vedete, se zobrazuje animace boje. Ta je sice celkem povedená, ale pořád stejná, takže po třetím souboji není o co stát.

Na tento systém soubojů jsem si tak docela nezvykl a občas se stalo, že jsem ve hře zemřel. Toto je velice nešťastná událost, protože se vrátíte k poslednímu checkpointu, který bývá ze zvyku na místě PŘED nějakou dlouhou šifrou nebo hádankou, takže jí musíte dělat znova... To už rozhodně není zábavné. Ovšem zcela nejhorší chvíle pro mě přišla ve chvíli, kdy jsem měl vybojovat tři boje za sebou se silným albínem Silasem. V každém boji musíte správně vyťukat alespoň dvě kombinace, abyste postoupili k dalšímu. Když uděláte chybu, ztratíte půlku života. To znamená, že za dvě chyby už musíte opakovat. Asi si řeknete, že správně mačkat myš není nic těžkého. Není. Ale každá kombinace se skládá i ze zmáčknutí obou tlačítek myši najednou, které ovšem hra vyžaduje zmáčknout naprosto přesně najednou. Ve většině případů vám toto neuzná. Pokoušel jsem se ve zhruba 50 pokusech vytříbit techniku, ale přesto jsem tu pasáž stále nemohl překonat... Ze zoufalosti jsem vytáhl zásobní myš ze skříně a hrál jsem se DVĚMA myšmi najednou, takže jsem mohl zmáčknout obě tlačítka naráz (měl jsem myši hned vedle sebe a jedním prstem jsem kliknul na dvě tlačítka...). Tímto zoufalým způsobem jsem konečně tuto pasáž překonal. Možná tato část není tak těžká a ostatní ji zvládnou hned na první pokus, ale o tom pochybuji...

Podívejme se na technickou stránku hry. Dalo by se předpokládat, že postavy budou vypadat stejně jako ve filmu, když už v něm hraje tolik slavných herců. Ale chyba lávky. Robert rozhodně nevypadá jako Tom Hanks, z herců mi spíše připomněl Davida Duchovnyho a jeho Foxe Muldera (proto jsem tak trochu očekával, že na konci objevím mimozemšťany, ale žádní tam nebyli). Grafika není nic extra, zvláště některé postavy vypadají skutečně ošklivě (Remy, Teabingův sluha, vypadá jako mimozemšťan, takže vlastně jsem se ufonů částečně dočkal :-)). Navíc jsou všichni policisté naprosto stejní a žoldáci, kteří jsou nejsilnější nepřátelé, mají zhruba dva skiny: žoldák černoch s kabátem a là Morpheus z Matrixu a žoldák běloch blonďák v černé bundě. Když už podesáté mlátíte v podstatě toho samého člověka, začnete se poněkud nudit. To ani nemluvím o Louvru, kam zavítáte hned na začátku. Na stěnách je asi 7 obrazů, které se náhodně střídají. Takže jsem pořád chodil kolem toho samého obrazu useknuté hlavy chlápka na podnose, akorát v jiném rámu... opravdu kvalita. Dabing postav je celkem povedený, až na falešný francouzský přízvuk Sophie. Hudba je spíše podivná a nevýrazná. Bonusy získáváte za sbírání tajných předmětů, které se povalují v každé úrovni, často zcela nelogicky. Čekali byste model da Vinciho vozíku ve švýcarské bance? Asi těžko. Za sbírání těchto věcí si zpřístupníte artworky a bonusový level, ale celkem není o co příliš stát. Nicméně skutečně propracovaná je databáze uměleckých děl, míst a historických postav, na které v průběhu hraní narazíte. Můžete si o nich přečíst vskutku mnoho údajů.

Šifra mistra Leonarda by byla dobrá adventura, kdyby do ní nebyla násilně vecpaná akční složka hry. Ta je opravdu nepovedená a sráží hodnocení hry o stupeň dolů, stejně jako nepříliš kvalitní technické zpracování. Světlou stranou je naopak poměrně dlouhá hrací doba, která u filmových her nebývá příliš obvyklá. Výsledný produkt nepotěší příliš příznivce adventur a rozhodně nezabaví milovníky akčních her. Pokud máte rádi dílo Dana Browna a hledáte nepříliš obtížnou adventuru, mohla by být Šifra tou správnou volbou. Spíš bych ale doporučoval zůstat u knihy a koupit si jinou propracovanější hru, i když bude bez licence.

Tento produkt poskytla k testování společnost CENEGA CZECH, s.r.o.