GAMEPLANET

Existují hry, kterým se říká legendy. Zároveň existují i hry, které legendami opravdu jsou a dá se o nich mluvit jako o kultovním díle. Věřte mi, že takových sérií není věru moc a na současném poli videoher jich ubývá novými inkarnacemi, které kolikrát nedosahují kvalit původních her. Když se minulý rok objevila zpráva, že bojovka Street Fighter se po skoro deseti letech dočká plnohodnotného pokračování, přejel mi mráz po zádech, protože právě tato série mezi legendy bez debat patří.

Na druhý díl nedám nikdy dopustit. V nehezké maringotce jsem tomu potetovanému kriminálníkovi do jeho automatu naházel přímo měšec dvoukorun ve snaze pokořit tuto hru, což se opakovalo do té doby, než jsem si tento kousek pořídil i na Sega Mega Drive, kde jsem mu dalších pár let věnoval. Hra vynikala pěknou kreslenou grafikou a především geniální hratelností, která si získala miliony hráčů a dodnes se ve hře pořádají mezinárodní turnaje.



Jak tedy vypadá čtvrtý díl? Změnilo se něco? Mé největší obavy, jak dopadne převod z 2D na 3D vyřešili autoři vskutku nejlépe jak mohli. Charaktery a prostředí jsou vymodelovány trojrozměrně, ale jinak je hra pořád ve starém dobrém 2D, což u mnoha hráčů vyvolalo nevoli, jak je možné v tomto miléniu vydat podobnou hru. Odpovídám jim, že to možné je, pokud hra běží v takové grafice, jakou Street Fighter disponuje. Směle můžu říct, že lépe vypadající bojovku jsme tu ještě neměli. Charaktery jsou úžasně propracované a především nesmírně velké a plastické (mám pocit, že průměrná váha každého z bojovníků je kolem metráku). Pro fanoušky původních dílů jen podotknu, že charaktery vypadají takřka identicky i v tomto novodobém díle, což je jen dobře. Autoři došli tak daleko, že nějakou razantní změnu neprošly ani jednotlivé arény a mnohokrát mi při hraní proběhly hlavou flashbacky na stařičké vzpomínky. Novinkou je inspirace japonským anime stylem, která působí přirozeně a jistě hru zpřístupní i fanouškům tohoto žánru, kterých i v našich končinách přibývá geometrickou řadou. Neodpustím si ale poznámku, že filmečky k jednotlivým postavám jsou spíše směsicí chaosu a humoru, který my Evropané asi nedokážeme správně ocenit, tudíž působí místy nudně.



O hudbě se hodí říct takřka to samé, co o grafice. Skvělá, využívá motivy z původních her a jen jim nějaký šikovný skladatel dodal moderní háv. Podívejme se tedy na výběr charakterů a jejich přednosti i slabiny. Základní nabídka čítá šestnáct postav. Především je tu dvanáctka postav z druhého dílu, ale u některých přibyly nové pohyby či speciály, tudíž se trochu pozměnila jejich síla. Dvojice Ryu a Ken už nemá úplně identické pohyby, což je jen dobře i z toho důvodu, že japonský karatista mi byl vždy sympatičtější. Výrazně se polepšil ruský obr Zangief, ze kterého se stal velice nepříjemný soupeř a dá se za něj i solidně hrát. Stejně tak i kreatura z Brazílie – Blanka mi připadla lépe hratelnější a jasně dokazuje, že šikovný elektrikář se neztratí ani v ringu. Naopak už tak slabý Dhalsim mi tady připadne jako naprosto nehratelná postava, což dokazuje i to, že online jej snad nikdo nebere, protože by to byl autoloss. Nechybí ani Guile, Honda a Chun-Li. Přítomni jsou i čtyři velmistři Balrog, Vega (má oblíbená postava i z jinak brakového filmu s J.C. Van Dammem), Sagat a hlavní záporák minulosti Bison. Nováčky jsou Abel, Rufus, Crimson Viper a mexický rychlík El Fuerte. Hra obsahuje i další hratelné postavy, které si musíte odemčít hraním hry a prozradím, že nechybí ani oblíbenec Akuma. Hlavním záhorákem je tentokrát hybrid Seth, který si vypůjčuje to nejlepší od ostatních postav a přidává i něco navíc. Čekal bych trošku více originality, protože tohle už tu bylo mnohokrát.



Hratelnost zůstala pořád skvělá, ovládání zůstalo takřka nezměněné, takže pro mě nebyl problém provádět speciální údery hned v prvním zápase. Když jsem u speciálů, tak přibyla nová možnost tzv. focus útoků, které se aktivují použitím kopu i boxu zároveň a chvíli trvá, než se nabijí. Po tu dobu získáváte částečnou imunitu proti soupeři a následný protiútok je často zničující. Nechybí ani tzv. Super speciály a ultra komba, které spolehlivě zdevastují soupeřovu obranu i přes jeho blok a často slouží jako spolehlivý zakončovák. Systém krytí stále zůstává stejný, tzn. jej aktivujete pouze tím, že stisknete páčku dozadu, což podporuje přirozený průběh boje.



Kritiku si dle mého soudu zaslouží celková obtížnost hry, která je až moc velká. I na medium jsem s finálním bossem měl problémy a to nemluvím o ultra hard, kde jsem se nechytal. Nejsem vyložený začátečník, ale opravdu jsem si solidně zaklel. Přičítám to možná tomu, že novodobý ovladač není na ovládání hry tak vhodný a nesčetněkrát jsem na internetu prohlížel exkluzivní ovladač připomínající automatový joystick se šesti tlačítky. Odradila mě až cena.



Online funguje takřka bezchybně a svedl jsem mnoho lítých bitev s hráči z celého světa a vedl sem si celkem dobře (no žádný šampión ze mě asi nebude). Právě online je ideální pro ty, kteří si chtějí otestovat své schopnosti a myslím, že při pohledu na žebříček se Vám udělá nevolno, když uvidíte počet výher, kterých už někteří dosáhli. Připadlo mi, že tito lidé hrají cca 20 hodin denně.
Závěrečné resumé je jednoznačné. SF 4 je nejlepší bojovkou současnosti a myslím, že další hra, která bude mít šanci ji sesadit bude nejnovější díl Tekkenu (a osobně věřím, že se tak stane). Do té doby nezbývá než slintat nad kvalitu hry a jejím zpracováním a užívat si pocitu, kdy jste součástí evolučního vývoje této legendy.